Český Václav a ukrajinský Vjačeslav

 Wenceslaus, Wenceslas a Wenzel jsou asi nejznámějšími cizojazyčnými variantami kdysi tak oblíbeného českého křestního jména.

Na druhé straně Evropy zase najdeme nejednoho Vjačeslava.

Přestože ve východoslovanském areálu nedosáhla popularita tohoto jména stejného rozsahu jako u Čechů, je samotná jeho existence zajímavá.

Nejznámější český světec a patron, který nemá dát zahynout nám ni budoucím, patří do počátků dějin české státnosti, jeho kult se proto rozvíjí už více než tisíc let. Někdejší kontakty tehdejšího Českého knížectví a Kyjevské Rusi bohužel neznáme v plném rozsahu – při úvahách o tom zčásti jen tápeme. Nesporné je to, že se jméno Václav a povědomí o jeho nejznámějším nositeli dostalo i na evropský východ. Byl zde totiž znám legendistický příběh o knížeti zabitém nedaleko od Prahy jeho vlastním bratrem.

Tyto skutečnosti podrobně osvětlil rusky píšící historik Antonij Florovskij, narozený v Odese, který našel v meziválečné době náhradní domov v Čechách. Popsal pronikání kultu svatého Václava na slovanský východ jak ve speciální práci, tak v rozsáhlé, dodnes užívané monografii věnované vztahům Čechů a východních Slovanů mezi 10. a 18. stoletím. Víme tak, že ve starokyjevském státu si jméno Vjačeslav udržovalo určitou popularitu a občas je dostali do vínku i příslušníci knížecích rodin. V pravoslavné církvi se v jistém rozsahu prosadil kult svatého Václava i jeho báby, svaté Ludmily, i když samozřejmě nedosáhl takové síly jako v českém prostředí.

Procházíme-li ukrajinské dějiny 20. století, nacházíme řadu Vjačeslavů, kteří v nich zaujali neposlední místo. Začít lze třeba haličským publicistou a politikem Vjačeslavem Budzynovským, dále můžeme zmínit exilového premiéra Ukrajinské lidové republiky Vjačeslava Prokopovyče, který zemřel za druhé světové války ve Francii, trvalejší stopu však zanechali jiní dva Václavové. Mám na mysli jednak ideologa ukrajinského monarchismu a publicistu Vjačeslava Lypynského, jednak zhruba o půl století později aktivního disidenta a publicistu Vjačeslava Čornovola, který v ukrajinském prostředí do jisté míry představoval obdobu Václava Havla.

Do oblasti ukrajinsko-českých vztahů se zapsal ještě jiný Václav – dnes téměř úplně zapomenutý básník Vjačeslav Laščenko (1875–1953). Tento rodák z Jelyzavethradu (pozdějšího Kirovohradu, přejmenovaného nedávno na Kropyvnyckyj), psal nejen ukrajinsky a rusky, ale i česky. Více než kterýkoli jiný ukrajinský autor se snažil navázat a udržet kontakt s předními českými poety různého stylu a naturelu – Josefem Svatoplukem Macharem, Petrem Křičkou a Josefem Horou. Macharovi poslal Laščenko třikrát veršovaný pozdrav k jeho zřídka se odehrávajícím narozeninám (29. února), na Josefa Horu vzpomněl po jeho smrti dvěma básněmi.

Je málo známé, že několik Laščenkových českých básní otiskl i nejpřednější český deník oné doby – Lidové noviny. Podobného vydavatelského úspěchu, pokud vím, nedosáhl žádný jiný básník z prostředí ukrajinské emigrace. Krom toho se po své sedmdesátce, v roce 1947, dočkal finanční podpory z pražské prezidentské kanceláře. Je proto myslím třeba litovat, že tomuto „ukrajinskému Václavovi“ nebyla dosud věnována poněkud výraznější pozornost. Snad se nám to podaří za čas napravit.

(boz)

Více na https://www.myaukrajina.cz/